Sedíme mlčky potmě kolem nevelkého stolu a hladově hltáme skromnou večeři. Zhruba padesátiletý muž se svým třináctiletým synem „číhá“ potichu u kamen a nešikovně na nich připaluje ztvrdlý chleba, jejž nám následně nabízí. Lámanou němčinou se dovídáme, že je tady na albánsko-kosovské hranici téměř 50-ti procentní nezaměstnanost a že tu otáčejí každou korunu. Venku leje jako z konve a tichou hostinu každou chvíli přerušuje hlasité zaburácení hromu. Raději nemyslím na deštivou předpověď předznamenávající, že si zítra na hřebeni projdeme sněhovým peklem. Už tak depresivní atmosféru znenadání přerušuje otcův přísný hlas, který vyhání syna do deště štípat dřevo. Vlastně je to tak dobře. Běžecké věci máme promáčené do poslední nitky. Naše pokoje nedisponují elektřinou, záchod se nachází na zahradě a jediným zdrojem vytápění jsou malá kuchyňská kamna. Že to zní jako skvělé prostředí pro horor? Vlastně bych se ani nedivil, kdybych našel pod postelí mrtvolu nějakého chudáka, co tu spal před námi! 🙂